Názory členů a příznivců

V těchto dnech jsme si připomněli 400 let od potvrzení výsledku bělohorské bitvy. Kat Mydlář tehdy se svými pacholky poslal po čytřhodinové exekuci v Praze na věčnost sedmadvacet stavovských vzbouřenců proti legitimnímu panovníkovi.

Je už potřeba konečně poslat hloupý lživý nacionalistický výklad českých dějin a lá Masaryk a Palacký do kytek. Daleko poctivější a pravdivější postoj k naší minulosti zaujal jeden z nejlepších českých historiků všech dob, profesor Josef Pekař.

Levice již dávno nechrání zájmy utlačovaných proletářů. Nedělala to ani před 100 lety. Zájmy utlačovaných byly levicovým politikům vždy dobré jen k tomu, aby se skrze jejich obranu dostali k moci. Jakmile levice ovládne stát, snaží se udělat proletáře úplně ze všech jeho občanů, protože pak může v zájmu jejich ochrany všechny obyvatele dirigovat a poručníkovat. Je třeba odstranit kapitalisty, ale i živnostníky a vůbec kohokoliv, kdo ochraňovat nepotřebuje. Pro levici je přijatelný pouze ten jedinec, který ochranu potřebuje, kterému by někdo ubližoval, kdyby zde nebyl levičák – ochránce.

Fenoménem doby je zelená levice. Ta se dostává k moci tím, že chrání zájmy přírody v celoplanetárním rozměru. Chrání je před člověkem a současně pro člověka. To se nevylučuje, říká se tomu dialektika. Nerozumní, neregulovaní a neporučníkovaní lidé by si planetu zničili a pak by sami zahynuli na následky své nerozumnosti. Proto je třeba lidstvo ochránit před ním samým. K naplnění tohoto ušlechtilého cíle je pochopitelně zapotřebí nejprve celé lidstvo ovládnout. Abychom zachránili přírodu pro všechny a pro budoucí generace, je třeba si ji odepřít. Abychom zachránili život, je třeba přestat žít.

Osobní komentář Jana Drnka k Projevu o budoucnosti Evropy Karla Habsburského, předneseného u příležitosti jeho 60. narozenin 11. ledna 2021.


Evropská Unie stojí a padá s tématem evropského sjednocení.

Sjednocení nemůže stát na ideologickém základu. Ideologie jsou domnělé doktríny spásy, pokusy o vytvoření nebe na zemi bez Boha, bez souladu s Prozřetelností, jen silami nedokonalých lidí.

Evropané si navykli spoléhat na sociální stát, který nabízí, že je ochrání před krizemi. Sociální stát vznikal v západní Evropě nejpozději od 70. let 20. století, a jeho trvání bylo podmíněno vojenskou ochranou NATO a hospodářským úspěchem tržní ekonomiky. Šlo tedy o prostředí, kde státy neprosazovaly politiku finančních intervencí, ale pouze zajišťovaly rámce, tedy stejná srozumitelná pravidla pro všechny obyvatele, vymahatelnost zákona apod. To vedlo ke vzniku stabilní střední třídy. Tato třída byla pilná, její podnikání neplýtvalo prostředky a tato třída investovala své zisky opět v soukromém sektoru.

K hospodářskému zázraku Západu vedla iniciativa jednotlivce a právní prostředí vytvořené státem. Tak vznikl dostatek, který ale další generace svedl k pokušení sociálního státu. Žít v existenčním dostatku (a v prostředí, kde stát iniciativu jednotlivců pouze rámcově reguluje) či v sociálním státu je velký rozdíl.

Abychom žili důstojný život ve snesitelném světě, museli bychom se rozhodovat jako svobodné bytosti. Zdá se, že právě to ale překvapivě mnoho lidí nechce, jakkoliv se o svobodě stále mluví a křičí. Jenže se mluví a křičí o docela jiné svobodě, o té institucionální, legální, povolené a zajištěné. To ale svoboda není.

Abychom byli svobodní, museli bychom si ujasnit, co svoboda je. Museli bychom si svobodu přestat plést například s nezávislostí, se systémem nebo se svévolí.

Každá politická strana usiluje o 100 % hlasů voličů, a tím i o veškerou dostupnou moc. Toto je základem politického boje v tom, čemu jsme si zvykli říkat demokracie. Každá politická strana je tedy motivována vůlí k totalitarismu, což je paradoxem demokracie.

Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří Koruna Česká, která politicky usiluje o totéž, ale nikoliv pro sebe, nýbrž ve prospěch legitimního panovníka. Takže neusiluje o totéž.

Dokonce ani lidovci nedobývají moc pro Hospodina a teokracii, ale pro sebe.

Zelení nedobývají moc pro matku Gaiu, ale pro sebe. A kdyby to šlo, tak všechnu.

Rovnováhu a kontrolu moci má v demokracii představovat opozice. Ideálním stavem (dle demokratických tradic Západu) je, aby vítěz voleb dostal 51 % hlasů a opozice 49 % hlasů. Pokud dá vítězná koalice dohromady nad 60 % hlasů, měl by to být důvod k poplachu, a mnohde skutečně je. Ve skutečnosti se ale ve střední Evropě a zvláště v Čechách děje něco docela jiného.

  • 1